Když se řekne diskotéka v dobách socialismu, všem se automaticky vybaví plný parket mladých lidí, kteří tančí na hity Michala Davida a Petra Kotvalda. Jenže to nebyla tak úplně pravda. Diskžokejové s sebou sice vozili singly českých interpretů, ale primárně pouštěli aktuální taneční hity ze Západu.
Diskotéky v dobách socialismu
„Neexistovalo žádné rádio, které by hrálo taneční hudbu. Navíc nebyl žádný internet a muzika se velmi špatně sháněla, takže lidé byli hladoví po zahraničních interpretech. Taneční hity z žebříčků hitparád tu v podstatě nebylo možné koupit, protože neprošly cenzurou, a i když prošly, tak se nedostaly ani na pult,“ začíná vyprávění Michal Sojka, lékař, ale také diskžokej a moderátor. V 80. letech patřil do legendárního Disko týmu. „Šlo o sdružení pražských diskžokejů, kam patřil například Miloš Skalka nebo Michael Viktořík ze skupiny J.A.R.. Každý z diskžokejů měl jiné zaměření, takže lidé věděli, na co se bude v daný večer tančit. Někdo například preferoval Depeche Mode, funky nebo americké disco,“ popisuje tehdejší situaci. Rád si ale zahraje i dnes.
Nic ale nebylo zadarmo, a stát se diskžokejem bylo poměrně složité. Člověk musel disponovat solidní sbírkou desek, aby zvládl uhrát celý večer. Kvalitní desky a singly se sháněly velmi složitě. „Měl jsem štěstí, že když jsem byl na dovolené ve Španělsku, tak mi náš rodinný známý poskytl nějaké peníze, za které jsem si pořídil svou první sbírku desek,“ popisuje DJ Michal Sojka, který je zároveň jedním ze správců facebookové stránky Hej Pane Diskžokej, kde sdílí dobové fotografie a plakáty. Když po návratu ze Španělska Sojka zajetému diskžokejovi Jožkovi Zemanovi ukázal svou rozsáhlou sbírku s aktuálními hity, tak byla ruka v rukávu.
Desky se daly sehnat hned několika způsoby. Poměrně slušná muzika se dala sehnat v Maďarsku nebo v Jugoslávii, kde v oblasti hudby nebyla taková cenzura jako u nás. Hudba se dala sehnat i na burzách, které se konaly vždy v neděli dopoledne na předem domluvených místech. Oficiálně vydaná deska u Supraphonu stála tehdy 44 korun, jenže se jednalo o českou tvorbu nebo hudební produkci ze zemí RVHP. Jinak stál singl se „západní“ hudbou sto korun, zatímco album vyšlo na 200 až 300 korun. Desky například vozili do Československa i řidiči kamionů, a když vyšel nový taneční hit, mohl jste ho pouštět na diskotéce někdy i týden po jeho vydání.
Kromě toho, že diskžokej musel mít sbírku desek a v ní i české hity a desky z východního bloku, tak musel složit zkoušky u Pražského kulturního střediska. Zkouška například zahrnovala splnění testu, který se týkal znalosti muziky všech žánrů, pak následovala krátká přehrávka a dodání celého hudebního playlistu. „Museli jsme s sebou na akcích mít všechny české desky, i když jsme je nehráli, anebo je pouštěli potichu během přestávek nebo na začátku akce.“
Po složení zkoušky si mohl člověk začít vydělávat jako diskžokej s honorářem 120 korun za večer. Později se jednalo o částku okolo 200 korun. Nicméně neoficiálně si mohl diskžokej přivydělat například tím, že se nechal uplatit zahráním písničky na přání. A když byl dobrý večer, tak si ochotný diskžokej mohl vydělat i stovky korun navíc.
Historie diskoték (v originálu discothéque) sahá až do začátku 60. let minulého století. První diskotékové kluby se sice zrodily ve Francii, jenže netrvalo ani pár let a první čeští diskžokejové v čele s Honzou Benešem rozjížděli v Praze první diskotékové večery. Během následujících let se počet diskoték a diskžokejů postupně zvyšoval a zvyšoval. „V Praze bylo v 80. letech možná víc diskoték, než jich je v současnosti,“ vzpomíná DJ Michal Sojka.
Podobné články
Arian Ebrahimi
Doporučujeme
