Dilema evropských Turků: chtějí demokratickou Evropu, nebo diktátorské Turecko?

Neděle 16. dubna může být jedním z nejvýznamnějších dní v moderních dějinách Turecka. V zemi se koná referendum o změnách ústavy, které by mohlo změnit parlamentní systém řízení státu na systém prezidentský, čímž by fakticky došlo k upevnění moci autokratického prezidenta Erdogana. V referendu již volili i Turci žijící v Evropě. Preference turecké menšiny, která byla dlouho pokládána za výstavní skříň evropské integrace, jsou nicméně alarmující. Mnoho Turků netouží po liberálních hodnotách, ale je jim sympatičtější režim s prvky diktatury.

Již desítky let je turecká menšina v Evropě dávána za příklad toho, jak lze úspěšně integrovat cizí kulturu. Turci v evropských zemích, převážně pak v Německu a přilehlých státech, žijí již po několik generací a skutečně je jejich soužití s původními občany země relativně bezproblémové. Současná situace v jejich domovském Turecku nicméně ukazuje, že to s jejich integrací možná tak slavné nebude.

Turecko čeká velký den. Neděle 16. dubna může být zcela zásadním bodem obratu v tom, kam země bude do budoucna směřovat. Už nyní je prezident Recep Tayyip Erdogan mnohými kritiky považován za despotu, který chce vládnout zemi pevnou rukou a nemilosrdně potírat veškeré své oponenty. V nedělním referendu o změnách ústavy se rozhodne, zda se jeho pozice ještě více upevní a nebude mu nic stát v cestě za tím, aby se mohl stát neomezeným vládcem.

Výsledek referenda, který by si Erdogan přál, by změnil systém vlády v Turecku z parlamentního na prezidentský. Prezident by tak byl hlavním orgánem moci výkonné, což by nejen oslabilo nastavený systém brzd a protivah, ale hlavně by to umožnilo Erdoganovi vládnout Turecku až do roku 2029. A právě evropští Turci se měli stát jeho esem v rukávu, které mu pomůže dosáhnout svého cíle. Erdogan investoval mnoho sil, ale i peněz do kampaně vedené v Evropě, což mělo za následek diplomatický incident v Nizozemsku a ochladnutí vztahů mezi EU a Tureckem.

Turci v Německu, Nizozemsku, ale i například Belgii, Francii nebo Rakousku již v referendu odvolili. Umožnil jim to fakt, že valná většina z nich má dvojí občanství a může tedy svým hlasem ovlivňovat volby jak v zemi, kde žijí, tak v Turecku. Z průzkumů toho, jak Turci hlasovali i z jejich chování před referendem, nicméně vyplývá, že jejich tak vyzdvihovaná integrace a přijetí evropských hodnot za své ani zdaleka není ideální.

Než aby v Evropě žijící Turci vyjádřili znepokojení nad směřováním Turecka k autokracii, otevřeně podporují prezidenta Erdogana na jeho cestě k neomezené moci a ostře se staví proti státům, v nichž klidně i celý život pobývají, když se vysloví proti turecké volební kampani na svém území. Turecko ještě nedávno vážně aspirovalo na členství v EU, nicméně ideologicky se nyní obě entity rozcházejí natolik, že vstup země do Unie je takřka nereálný. Evropští Turci měli jedinečnou možnost ukázat, jaký z těchto nepříliš kompatibilních způsobů smýšlení je jim bližší. Ten evropský, liberálně demokratický, to ale v mnoha případech nebyl.

O tom, jak hezky se Erdogan k Evropě vyjadřuje a jaké to má následky, se více dozvíte ZDE.

Komentáře