Ostuda: Dagmar Havlová se chová stejně vypočítavě jako kdysi Gusta Fučíková

Vdova po bývalém českém prezidentovi kšeftuje s pravdoláskařskou legendou. Naváží vám deset deka Václava Havla a zaplatit můžete i kartou.
Obrázek uživatele Ivan Brezina
„Svět patří těm, co se neposerou.“

Že už netušíte, kdo byla Gusta Fučíková? Já si naopak pamatuju velmi dobře, protože jsem bohužel dospíval za socialismu. Někdy v roce 1984 nás na gymplu nahnali do tělocvičny, kde seděla jakási seschlá stařena. Začala povinná beseda s manželkou Julia Fučíka, kterého si po únoru 1948 režim coby komunistu popraveného nacisty vybral jako svou ikonu.

Mrtvý odbojář se komunistickému režimu nemohl bránit, a už vůbec se nemohl bránit své vyčurané životní družce, která si z jeho památky udělala dojnou krávu. Gusta o Fučíkovi chrlila knihy a články a desítky let objížděla školy a schůze, kde plamenně řečnila stylem: „Víte, on ten můj hrdinný Julek tehdá za Němců…“

Na naší gymnaziální besedě už byla více než osmdesátiletá stařena úplně senilní. Zadrhávala se, opakovala, ztrácela nit a žvanila páté přes deváté. Bylo to tragikomické, ale smát jsme se Gustě nesměli. Urazili bychom tím totiž památku jejího velkého muže a tím i režim, za což by nás vyhodili ze školy.

A už vůbec jsme se nesměli smát dobovému vtipu: “Víte, jaký je nejdůležitější ženský orgán? Někteří neuvědomělí občané si sice myslí, že je to vagína, ale každý správný komunista ví, že je to Mezinárodní demokratická federace žen.” Gusta totiž coby členka ÚV KSČ té federaci dělala čestnou místopředsedkyni.

O senilní stařeně si tehdy Češi po hospodách šeptali, že je nejskromnější upírkou. Prý si totiž celý život vystačí s jedinou mrtvolou. Neumí nic jiného, než pořád dokola žvanit o Fučíkovi a brát za to prachy.

Úplně stejně se teď chová Dagmar Havlová, respektive její nadace Vize 97. Licenční poplatek ve výši 30 000 Kč plus DPH vybírá za užívání jména bývalého prezidenta na lavičkách, které s ním jsou spojeny. Původně ho prý chtěla vybírat i za pojmenování Havlova náměstí v izraelské Haifě. Nakonec se ale těch peněz velkomyslně zřekla, stejně jako v případě pražského letiště Václava Havla (tam byste jinak při každém odletu nejspíš museli platit zvláštní “havlovskou” taxu).

Pokud se na webu www.vaclavhavel.com chcete vydat na virtuální prohlídku Havlovy pracovny, vybafne na vás žádost o prachy. S Havlovým jménem tam paní Dagmar kupčí za 80 Kč a platí se kartou. Ekonomové tomu říkají komodifikace – tedy převod čehokoli - včetně vznešených ideálů - na prodejnou hodnotu. Je to asi podobně umazané, přízemní a trapné, jako kdybyste za památné hodinky po dědečkovi vyšmelili deset lahváčů.

V čem se bývalá první dáma liší od té senilní stařeny z roku 1984? Snad jen v tom, že paní Dagmar se můžeme svobodně vysmát. Veřejně smíme říct: “Paní, neobtěžujte nás už prosím s tím vaším Havlem. To, co děláte, je možná právně v pořádku, ale že vás hanba nefackuje! Váš upírský výprodej pravdoláskařské legendy nás vůbec nezajímá.”

A TADY si přečtěte o tom, že pár komunistů mělo (v listopadu 89) viset.

Komentáře