Cesta tam a zase zpátky: Příběh volyňských Čechů a jejich emigrace do Ruska

Mezi lety 1868 až 1880 se zhruba 16 tisíc Čechů rozhodlo, že opustí území Rakouska-Uherska a přestěhuje se do Ruska. To vše z důvodu tehdejší bídy v českých zemích a zvěstech o lepším životě v Rusku. Carská vláda Ruska nabízela přistěhovalcům řadu výhod, které se týkaly hlavně obrovského množství nevyužité půdy určené k zemědělství, předkupního práva pozemků, práva na vzdělání, daňové úlevy a svobodu náboženství. Nabídku, která se neodmítá, přijali nejen zemědělci, ale i další řemeslníci a obchodníci.

Bída a vize "slovanské"Ameriky

Ačkoliv se česká politická reprezentace stavěla proti vystěhovalectví českých občanů, chápala, že nedokáže pro své obyvatele zajistit dostatek zemědělské půdy a pracovních míst. Tyto problémy byly v té době takřka neřešitelné, proto nakonec dala tichý souhlas. Zájem carské vlády Ruska byl zřejmý – obsadit oblasti tehdejší Volyňské gubernie za co nejmenší výdaje a vytvořit zde fungující a prosperující společnost. Původní záměr byl obsadit oblast ruskými obyvateli, avšak jejich počet nebyl dostatečný, proto vyhledávali kolonisty z řad slovanských bratří a do oka jim padli právě Češi.

Většina českých přistěhovalců se usadila ve volyňských újezdech, což je oblast dnešní severozápadní Ukrajiny mezi řekami Pripjať a Západní Bug, ve městech jako Rovno, Dubno, Luck, Ostroh, Žitomír a dalších městech. Češi buď zakládali úplně nové vesnice nebo se připojili k ukrajinským vesnicím, které přetvořili na české. K názvům vesnic přidávali přívlastek „český“, tak vznikaly vesnice jako Český Malín, Český Straklov a spousta dalších.

Čechy lákala levná půda

Vystěhovalci pocházeli ze všech krajů republiky, nejvíce pak z Žatecka, Rakovnicka, Lounska, Turnovska, Jičínska, Pardubicka, Kutnohorska a dalších. Roku 1863 dorazilo do ruské Volyně prvních 17 českých rodin. Organizovaně však započal příliv až o pět let později v roce 1868, kdy se přestěhovalo 135 rodin, a o rok později dalších 449 rodin, což byl největší roční přírůstek přistěhovalců do Volyně. V osídlených ruských oblastech kupovali půdu v průměru za 30 rublů za hektar. Češi údajně mezi lety 1868 až 1869 nakoupili přes 8838 hektarů půdy, za kterou zaplatili přes 270 000 rublů.

Po příchodu do Volyně bydleli Češi prvních několik let v typicky ruských zemljankách, které byly vyryté v zemi. Zemljanky o rozměrech 3x5 metrů měly i stáj pro koně, která byla rovněž v zemi. Po pár letech začali stavět typické dřevěné domy se dvěma až třemi místnostmi. Co se týče finanční situace přistěhovalců, veškerý svůj kapitál utratili za nákup půdy. Proto museli zpočátku pracovat na stavbách železnic nebo si půjčovat od židovských lichvářů. Začátky byly všeobecně obtížné z důvodu špatných hygienických podmínek a nedostatku pitné vody. Navíc si museli zvykat na změnu klimatických podmínek, což s sebou neslo spoustu nemocí. Kromě cholery zde řádila i takzvaná volyňská horečka, což byla střídavá zimnice. Tyto nepříznivé podmínky postupně přinutily některé Čechy k návratu zpět do vlasti.

Čeští podnikatelé pozdvihli tamní úroveň

Kromě zemědělců a řemeslníků emigrovali do Volyně i příslušníci české inteligence, nejčastěji učitelé, hudebníci a také podnikatelé, kteří měli dostatek kapitálu k založení drobných živností. Tyto kroky ze strany českých živnostníků výrazně přispěly ke zvýšení hospodářské a kulturní úrovně v osídlených oblastech. Díky nim vznikaly nové pivovary, mlýny, strojírny, cementárny a další výrobní podniky, které zaměstnávaly tisíce lidí.

1. světová válka

Když vypukla první světová válka, volyňští Češi bojovali v České družině v rámci ruské armády. Právě Česká družina byla jedním z předobrazů československých legií, které se na území Ruska během války formovaly. Když byla po sovětsko-polské válce poražena Ruská armáda, byla Volyň rozdělena na východní a západní. Západní patřila Polsku a východní Ukrajině. Součástí tohoto rozdělení bylo zhoršení stavu školství, kultury a náboženství, což obyvatelům neprospělo. Sovětská nadvláda po válce například zakazovala do té doby běžnou výuku češtiny. Mnoho volyňských Čechů, zejména z řad inteligence, bylo odsouzeno k nuceným pracím v gulagu či k smrti.

2. světová válka

Roku 1941 byla oblast Volyně okupována nacistickým Německem. Situace místních obyvatel se příliš nezměnila. Volyňští Češi zformovali 1. československou samostatnou brigádu čítající přes 3500 vojáků, kteří bojovali v Rudé armádě. V roce 1943 byla volyňská obec Český Malín přepadena a vypálena. Celkem zde bylo zabito 374 lidí. Po válce bylo umožněno volyňským Čechům reemigrovat na základě mezinárodních dohod. Mnoho rodin, jejichž předci do Volyně přišli na konci 19. století, se tak rozhodlo navrátit se v polovině 20. století zpět do Československa.

Vzhledem k napjaté situaci na Ukrajině v rámci ukrajinsko-ruských sporů na Krymu nastává v roce 2014 takzvaná třetí vlna imigrace. Volyňští Češi se na Ukrajině necítí v bezpečí, proto opět několik rodin odchází do Česka. Na rozdíl od uprchlíků z Blízkého východu se volyňským Čechům dostalo vřelého přijetí.

A TADY si přečtěte, jak královna Alžběta boří rasové stereotypy.


Komentáře