Černý humor že signalizuje počínající demenci? Bože, jak dementní názor!

Obrázek uživatele Ivan Brezina
„Svět patří těm, co se neposerou.“

Na Novinkách jsme se dočetli, že změny smyslu pro humor (třeba vtipkování při nevhodných příležitostech či cynické utahování si z tragických událostí), mohou být prvním příznakem demence. Ve své studii na to prý upozornili experti z University College of London. Jejich závěry byly publikovány v odborném magazínu Journal of Alzheimer's Disease.

U příbuzných lidí s degenerativními změnami mozku lidé zjišťovali, jakou formu humoru jejich blízcí preferovali předtím, než u nich byla diagnostikována Alheimerova choroba. Ukázalo se, že téměř všichni příbuzní zaznamenali příklon k černému humoru a až nevhodnému stylu vtipkování.

Před nástupem demence se lidé smáli třeba při sledování zpráv o tragických událostech v televizi nebo při neštěstí ve vlastním životě. Nebo u grotesek, v nichž se aktérům přihodila nějaká nepříjemnost. Což je mimochodem základní princip grotesek. Když někomu třeba prsknete do ksichtu šlehačkový dort, musí to pro něj být velmi nepříjemné. On sám se tomu nesměje. Viz třeba zde:

Nepřeceňujeme ten objev – pro řadu zcela zdravých lidí je drsný černý humor naopak předpokladem duševního zdraví. Humor léčí, a drsný černý humor léčí zvlášť. Pomáhá třeba při tragických událostech, kdy se prostě musíte smát, abyste nemuseli plakat. Nic jiného vám totiž v tu chvíli nezbývá. A pomáhá i při vyrovnávání se s vlastním těžkým osudem.

První příklad: kamarádovi se v autě zabil dvacetiletý syn. Jeho nezměrnou bolest jsem na pohřbu otupil výrokem: „Ale no tak, nedělej z toho tragédii!“ Odpověděl nám: „Bože, vy jste takoví kreténi!” usmál se, a bylo mu o něco líp. Když jsem se na to později ptal známého psychologa, potvrdil mi, že to opravdu funguje. Ale za předpokladu, že osoba ve smutku jasně ví, že se jí nevysmíváte, ale vlastně tím projevujete účast.

Jinému známému umírala matka na rakovinu. „Maminka je strašně hubená,“ stěžoval si lékaři, který byl shodou okolností jeho dobrý známý. „V tom případě doporučuju nevycházet s ní na procházku za silného větru,“ povídá lékař. Zafugovalo to a syn nastávající skutečný „odlet“ maminky do nebe přijal přece jen líp.

Pro jeden zábavný časopis jsem před pár lety dělal článek o hranicích humoru. Sešel jsem se přitom i s vozíčkáři, slepci a dalšími postiženými a ptal se jich, jestli se svému handicapu dovedou zasmát. Zaplavili mně tolika drsnými vtipy o vozíčkářích a postižených, že jsem se až zarazil. „Ulehčujeme si tak život,“ vysvětlovali mi. Mimochodem, přečtěte si o tom skvělý rozhovor se Šimonem Ornestem z pražského Jedličkova ústavu ZDE. A vrchní pražský rabín mi vyprávěl, že drsné vtipkování o smrti Židům za války často pomáhalo přežít koncentrák.

Na černém humoru v Česku stojí časopis Sorry, bohužel už zaniklá Česká soda nebo Martyho frky (rozhovor s Martym si přečtěte ZDE). V zahraničí ho reprezentuje Charlie Hebdo. Je to legrace? Jak pro koho – vždycky se nám to nemusí líbit. Ale rozhodně se nedá říct, že by to vždycky znamenalo, že je humorista dement.

Dementní nám spíš připadají lidé, kteří se drsným vtipům neumějí zasmát vůbec. A to i bez Alheimera. Mimochodem, víte jaký je rozdíl mezi černým, morbidním a absurdním humorem? Černý humor je dítě v popelnici, morbidní humor je dítě ve dvaceti popelnicích a absurdní humor je dvacet popelnic v dítěti.

Máme se v životě smát všemu?

Anketa se načítá...

A TADY si přečtěte o mimořádném dokumentu Láska v hrobě.


Komentáře