12 pohledů z výšky, při kterých tuhne krev

Někdo vertigo s radostí vyhledává, další se budí v noci hrůzou, že pod ním není pevná zem.

Obrázek uživatele Pavel Vondracek
šéfredaktor G.cz a občan Tří Seker

Kdysi jsem s kolegou Adamem Maršálem dělal reportáž o komínářích ze Svazu českých komínářů (www.kominari.cz). Je to zásadní sdružení lidí, kteří lezou po komínech a vůbec po všech vertikálních stavbách po celém světě. Kromě lezení provádějí také dokumentaci komínů a lobují za zachování industriální architektury. Potkali jsme se s nimi někde za Prahou, již si nevzpomínám kde, jen vím, že tomu komínu zbýval jen měsíc života. Krásný, starý cihlový komín s narezlýma špriclema, žádná ochranný rukáv, v němž by se lezlo. Udělal jsem asi dva výškové metry, rozbušilo se mi srdce, dostal jsem závrať a okamžitě seskočil dolů. Jenže komínáři a kolega Adam si těch 50 metrů vylezli jen tak, ledabyle, nahoře se procházeli po úzkém hrdle komína a pak slezli vnitřkem dolů. Pocítil jsem k nim skutečný obdiv.

Stejný obdiv jsem pocítil, když jsem uviděl tyto fotky. Ti lidé nemají strach, necítí závrať, nemají nutkání skočit. Zažívají něco, čeho já nejsem schopen - radost z výšky.

Přitom mne přitahují rozhledny, mosty, vyhlídky, terasy, kostelní věže. Kdykoliv je vidím, musím se dostat nahoru. Ale pěkně vnitřkem, po schodech. A tam nahoře se pomalu sunu k zábradlí a sbírám odvahu se podívat dolů.

Ta výška mne tak fascinuje, tak přitahuje, že cítím, asi stejně jako někteří z vás, nekompromisní nutkání skočit dolů. Dokonalá rozpolcenost: rozum říká - nedívej se, nechoď tam, emoce velí - udělej to.

Nutkání skočit, zažít, jaké by to bylo, kdybych jen tak letěl prostorem, je tak silné, že kdybych neměl na sobě onen bod, asi bych už byl dávno dole. Ten imaginární bod se nachází uprostřed hrudníku, lehce nad solarem - když je zábradlí výše než ona tečka, jsem klidný, když je níže, panikařím.

Jak se píše na Wikipedii, říká se tomu akrofobie. Což je odborné označení pro extrémní nebo neopodstatněný strach z výšek a hloubek. Člověk trpící touto fobií může být v extrémních případech nebezpečný sobě i svému okolí. Pokud se dostane do vyšších míst, může začít být panický a ohrozit tak okolní osoby včetně sebe pádem dolů.

Někdy se pro léčbu využívá postupné navykání na vyšší místa. Léčba funguje, protože za ta léta, co lezu na rozhledny a věže se ono nutkání skočit pomalu, ale jistě zeslabuje. Došlo to tak daleko, že jsem dnes schopen v horách absolvovat i feraty - protože jsem přivázaný k lanu nebo k řetězu.

Jsou ale situace, v nichž bych se nechtěl nikdy ocitnout, respektive o nichž vím, že je nikdy nechci zažít: skok padákem, bungee jumping, skok z věže do vody, velký skok na lyžích, děsivé atrakce na Matějské aj. Říkám si, že zůstanu nohama na zemi a nebudu pokoušet výšky.

Prostě potřebuji mít kolem sebe nějakou jistotu: stěnu za sebou, o níž se mohu opřít, lano a úvazek, pevnou půdu pod nohama, prostě cokoliv. Ale skočit do prázdna, nebo stát na hraně mrakodrapu? To je vyloučeno.

Výška je ovšem jako droga - zkoušíte a pokoušíte a věříte, že se vám nic nestane. Proto se nakláním lehce přes zábradlí až do té chvíle, kdy mne rozum zažene zpět. A občas, přiznám se, plivnu dolů a koukám se, kam slina dopadne.

Když se ke strachu z výšek ale ještě přidá úzkost ze stísněného prostoru, mám o zábavu postaráno. Například v letadle. Nejhorší je sedět uprostřed mezi lidmi, to mám pocit, že nevydržím ve svém těle a chce se mi z něj vyskočit. Mnohem lepší je sedět u okénka, protože je to sice výška, ale ten široký rozhled ven vyvažuje strach ze stísněnosti.

Ještě větší bušení srdce ale zažívám, když vidím fotku, jako je ta nahoře nebo video o BASE jumperech. Vím, že je to reálné, ale můj mozek se zdráhá uvěřit, že by někdo dokázal to, co je pro mne nepředstavitelné a přitom to dělají dobrovolně.

Existuje ale ještě větší absolutní hrůza, a to je neskutečná kombinace strachu z výšky, strachu ze stísněného prostoru a strachu z utonutí. Občas zažívám všechny tři najednou. Nejhorší byla situace, když jsem dělal potápěčské zkoušky. V zimě a na Slapech. Pod hladinou byla téměř tma, která zesílila můj pocit stísněnosti, byl jsem v hloubce asi deset metrů a začala mi téct voda do brýlí. Stupeň děsu byl vysoký.

Být a pracovat ve výškách je sice velmi estetické, ale pro mnohé lidi extrémně nedostupné. Blízkost chyby a následná případná smrt lidem jako jsem já zcela znemožňuje prožít určité druhy zábavy a sportu. Ale možná není o co stát.

Jaké nedobrovolné smrti se nejvíce bojíte? (můžete zaškrtnout více odpovědí)

Anketa se načítá...

A chcete vědět, jaká výška je při pádu do vody smrtelná? Čtěte ZDE.

Komentáře