Vypadá to jako zajímavý důsledek globálního oteplování nebo jako fotomontáž, ale ani jedno z toho není pravda.
Tyhle fotky pocházejí z objektivu fotografa divoké přírody Dennise Fasta, který se před pár týdny, na vrcholu krátkého polárního léta, zúčastnil expedice organizované kanadskou společností Churchill Wild – podle její vlastní prezentace jedinou společností na světě, která pořádá arktické safari. Což spočívá v tom, že na jaře, v létě a na podzim (protože v zimě je v Arktidě nejen pořád strašná zima, ale taky tma) vyváží své klienty do speciálních ekochatek, z nichž se pak vyráží na pěší túry za divokou arktickou zvířenou – více najdete ZDE.
Právě v létě mají turisté jedinečnou šanci kochat se růžově rozkvetlými pláněmi a – z uctivé vzdálenosti – také ledními medvědy, kteří po nich – z našeho pohledu radostně – pobíhají, válejí se a vůbec všelijak dovádějí. Ve skutečnosti jsou ale hladoví a těší se na zimu.
Globální oteplování s tím nemá nic moc společného – kanadská tundra se zjara zazelená a poté rozkvétá, kam lidská paměť sahá. Konkrétně na těchto fotkách vidíte růžové koberce tvořené porosty vrbovky úzkolisté – nenáročné rostliny, která je hojně rozšířena po celém světě včetně naší země a najdete ji vlastně všude od nížin až po hory. Jen neplést s podobnou, ale celkově robustnější lupinou alias vlčím bobem.
Na některých fotkách tu vidíte medvědy s vrbovkou ve chřtánu. Žerou ji, nebo žvýkají, nebo ji jen ukousnou a vyplivnou? Podle všeho ji skutečně žerou, ale je to podobné, jako kdyby se člověk chtěl pást na trávě. Protože stejně jako člověk je i medvěd všežravec. A na rozdíl od člověka s daleko větší preferencí a potřebou masa a tuku. Rostliny ho možná na chvíli zasytí, ale žádnou energii mu nedají.
Lední medvědi mají velmi nepravidelný jídelníček. Žijí v cyklech hodování a půstu. Když se jim podaří ulovit nadbytek potravy, kterou tvoří převážně tuleni, žerou pouze jejich tuk a kůži, zbytek nechají ležet. Takový medvěd dokáže na jedno posezení spořádat až půl metráku tuku. A druhý den klidně zas, je-li v lovu úspěšný, protože kolem je spousta kořisti a on má dost síly – což má, když je dobře nakrmený. V takovém případě umí najednou uplavat vzdálenost až sto kilometrů nebo se rozběhnout rychlostí až 40 km/h – ovšem jen na pár minut při pronásledování kořisti, jinak se běžně pohybuje rychlostí lidské chůze.
Nepohrdne ani mrtvolami, které si sám neulovil. Například velrybami. Pro jednoho, byť sebehladovějšího medvěda, je však jedna velryba až příliš velké sousto. Lední medvědi žijí samotářsky, ale pokud jeden na velrybu narazí, může si být jist, že se k ní brzy stáhnou i další příslušníci jeho druhu – mají totiž extrémně vyvinutý čich a mrtvou kořist dokáží vycítit na vzdálenost mnoha kilometrů.
Člověk by čekal, že medvěd, který kořist objevil, si ji bude nárokovat pro sebe a bránit ji před ostatními; ale není tomu tak. Tedy pokud je dodržena ‚jídelní etiketa‘, jak ji mnohokrát pozoroval ruský polární badatel, Dr. Nikita Ovsjanikov: medvěd se musí ke kořisti přiblížit v submisivní (podřízené) poloze přikrčený nízko k zemi, pomalu ji obejít širokým kruhem a nakonec se jemně dotknout čumáku medvěda, kterému mrtvola ‚patří‘, protože ji objevil jako první. Teprve pak je nově příchozímu ‚dovoleno‘ si na velrybí mrtvole smlsnout.
Když je potravy méně – což paradoxně pro ledního medvěda nastává právě v létě –, loví i jiné suchozemské savce. Ptáky sice chytat neumí, ale aspoň vybírá vejce z jejich hnízd. A když už není nic jiného, žere i různé bobule a rostliny, včetně zde zobrazené vrbovky. Energie z takové stravy má ovšem jen minimum, dělá to nejspíš jen pro pocit, aby měl něco v hubě, jelikož se právě nachází ve fázi půstu – která trvá zpravidla několik týdnů až měsíců. Naštěstí má sám dost energie v podkožním tuku, který si vyrobil z cca tuny tuleního sádla spořádaného v době, kdy si mohl pod ledem nalovit tuleně.
Bohužel letos už naživo ve volné přírodě takhle medvědy nespatříte – vrbovka odkvétá. Nejlepší období, kdy je můžete pozorovat a fotit na zářivě růžovém pozadí, je na přelomu července a srpna. Touhle dobou už se medvědi zase pomalu stahují na sever, kde začíná moře postupně zamrzat a vracejí se do něj také rozmnožená ‚stáda‘ tuleňů.
Lední medvědi jsou krásné, ale člověku nebezpečné potvory, které ani – na rozdíl od jiných medvědů – v zimě nehibernují (do zimního spánku upadají pouze březí samice, aby šetřily energii pro vývoj plodu), ale přesto se TENHLE CHLÁPEK s jedním takovým koupá každý den ráno v ledové vodě.
Podobné články
Komerční článek
Martin Miko
Markéta LukáškováDoporučujeme
Jan Fiedler
