Prakticky od základní školy nás učí, že Česká republika je právním státem, kde je každý právním řádem chráněn a pokud právní řád poruší, bude nezávislým soudem potrestán. Tuto představu si pak v sobě v dospělosti neseme a na jejím základě v onen právní stát důvěřujeme. Občas se ale stane něco, co nám naši představu právního státu poněkud naruší, kupříkladu když ony nezávislé soudy právo interpretují tak, že to odporuje zdravému rozumu.
Když někdo někoho jiného okrade, pak bude zloděj potrestán a okradený odškodněn. To zní ostatně vcelku logicky, není-liž pravda? Bohužel samotný Ústavní soud, tedy soudní instance s nejvyšší autoritou, nám v uplynulém týdnu ukázal, že v Česku tato logická implikace ne vždy bude platit a občas to bude zloděj, kdo se bude moci domáhat odškodnění. Ústavní soud tak pro mnohé nepochopitelným způsobem uzavřel případ z roku 2011, na jehož začátku byla krádež jízdního kola.
V listopadu 2011 bylo z pražské prodejny jízdních kol ukradeno elektrokolo v hodnotě zhruba 50 tisíc korun. Prodejna ale byla vybavena kamerou se záznamem, na němž byl zachycen pachatel. Jeho fotografie se pak objevila na facebookových stránkách obchodu s prosbou, aby lidé pomohli s jeho identifikací a vyhledáním, za což společnost nabízela i finanční odměnu. Tato výzva na sociální síti pak skutečně vedla k tomu, že zloděj byl rychle dopaden. Zdálo by se, že příběh skončil happyendem, ale to není tak úplně pravda. Zde totiž případ, který za šest let doputoval až k ústavnímu soudu, nekončí, ale začíná.
Majiteli prodejny jízdních kol byla po dopadení pachatele vyměřena pokuta ve výši 5 tisíc korun Úřadem pro ochranu osobních údajů včetně povinnosti nahradit dalších tisíc korun jako náhradu nákladů řízení. Důvodem pro udělení pokuty pak byla podle úřadu skutečnost, že okradený majitel zveřejnil zlodějovu podobu, aniž by k tomu měl jeho souhlas, čímž zasáhl do jeho práv na ochranu osobnosti. Majitel se proti absurdnímu rozhodnutí odvolal a soud mu nejprve dal za pravdu, nicméně po kasační stížnosti ze strany ÚOHS Nejvyšší správní soud rozhodl, že pokuta byla oprávněná.
S názorem Nejvyššího správního soudu se následně ztotožnil i soud prvního stupně při opakovaném projednání věci a okradenému majiteli pokutu potvrdil. Ten se obrátil na ústavní soud s argumentací, že zloděj, který vědomě krade, musí být srozuměn s tím, že jeho práva nebudou chráněna se stejnou intenzitou jako práva těch, kteří se žádného trestného činu nedopustili. Ústavní soud se ale jeho stížností vůbec nezabýval a jen jí odmítl jako tzv. zjevně neopodstatněnou. Vyslal tím jasný signál, že poměrně zásadní otázka střetu práva na ochranu vlastnictví a osobnostních práv zloděje mu nestojí za práci.
Práva zloděje jsou tak někdy silnější, než práva toho, koho okrade. Obecné soudy majitele cyklosportu vzkázal, že podobiznu pachatele směla případně zveřejnit jen policie, pokud by tak uznala za vhodné. Kdyby to policie neudělala, pachatel by nikdy nebyl dopaden a ukradené kolo by skončilo někde v zastavárně, byl by to majitelův problém. Až vám příště někdo něco ukradne, musíte plně svěřit svůj osud do rukou policie a spoléhat se na to, že bude dělat svou práci pořádně. V opačném případě se totiž v našem českém absurdistánu vystavujete riziku, že v očích soudu se stanete tím, kdo porušuje právo, vy sami.
A TADY si přečtěte, že poslankyně Lorencová by kolaborovala s Ruskem, přitom za protest proti ruské okupaci ji vyhodili ze školy i z práce.