O Velikonocích okolo roku 30 našeho letopočtu byl ukřižován rabi Ješua z Nazaretu, nazývaný také Ježíš Kristus. Tento způsob popravy nebyl ale ničím neobvyklým.

Pavel Vondráček 27.3.2016, 12:03

1. Bylo ukřižování vzácná smrt?

Nebyla. Ukřižování bylo už v antice oblíbený trest smrti. Nešlo při něm o žádný symbolický rituál. Vzhledem k pomalému, bolestivému a velmi ponižujícímu umírání to byl trest, jak by se dnes řeklo, ,při horní hranici trestní sazby‘, určený hlavně pro otroky. Ke známému hromadnému křižování došlo například po Spartakově povstání v letech 73-71 př. n. l. Vojevůdce Marcus Licinius Crassus nechal podle silnice Via Appia ukřižovat kolem šesti tisíc Spartakových mužů.

2. Měly kříže tehdy stejný tvar jako dnes?

Pomůcky k ukřižování mívaly různý tvar. Seneca mladší vypráví: „Viděl jsem tam kříže… na mnoho způsobů. Na některých byly oběti pověšené hlavou dolů, na jiných měly přibité pohlavní orgány, jiní byli s roztaženými pažemi na břevně.“ Někdy se jednalo pouze o jednoduchý kůl, bez příčného břevna. Jindy bylo břevno upevněné nahoře, takže tvořilo tvar T, nebo o něco níže, jak to známe z křesťanských symbolů, nebo měla šibenice tvar X nebo Y.

2.jpg

3. A není to jen legenda? Je to historicky doložený?

V roce 1968 našli archeologové na židovském hřbitově Giv’at ha-Mivtar severně od Jeruzaléma ukřižovaného 24-28letého muže z 1. století n. l. Na silně zoxidovaném hřebu bylo ještě několik menších zbytků dřeva. Dřevěná ploška nad hlavičkou hřebu je pistáciového či akátového typu. Při zkoumání pod mikroskopem se zjistilo, že stopy dřeva na zahnutém hrotu hřebu jsou po olivě. Délka hřebu je skoro 11,5 cm. Poněvadž hlavička hřebu je asi 2 cm nad kostí, nesloužila asi k připevnění po celé své podélné délce. Zbytky dřeva mezi hlavičkou hřebu a kostí však zase prozrazují, že hřeb prorazil nejdříve dřevěnou lištu, která pak měla probodené nohy celou plochou přitlačit k břevnu kříže. Současné proražení obou patních kostí jedním hřebem a zranění způsobená odřením pravé vnitřní vřetenní kosti vedou k ,technice‘ přibíjení, jež odporuje tradičním představám o křižování.

3.jpg

Podle nálezu došlo k ukřižování tohoto muže tak, že nohy byly násilným otočením obou kolen doleva postaveny po stranách souběžně a hřeb teprve poté, co byl zaražen do dřevěné lišty, prorazil pravou nohu a pak levou patní kost a zarazil se do svislého břevna. Poněvadž deformace hřebu v našem případě mluví pro poměrně volnější připevnění nohou, bylo tu možná sedátko, které však bylo při pevnějším připevnění nohou asi stejně potřeba. Paže byly pokaždé připevněny hřebem zaraženým v dolní třetině mezi loktem a vřetenní kostí k příčnému břevnu. Zlomeniny na pravé holenní kosti a levé lýtkové a holenní kosti připomínají brutální zvyk katů zpřerážet umírajícím na kříži ještě kosti. Řezná poranění na pravé stehenní kosti se dají patrně objasnit tak, že kati při snímání mrtvého těla nohy jednoduše odsekli, aby si tak usnadnili práci. Teprve pak byly uvolněny přibité nohy spolu s hřebem. Zbytky kostí s hřebem jsou tak otřesným svědectvím brutality a krutosti křižování.

4. Masakr! A co to vlastní umírání?

Než přišla smrt, trvalo to od pár hodin až do několika dnů. Smrt nastala z různé kombinace příčin, například ztráty krve, omezení krevního oběhu, infekce nebo dehydratace. Jedna teorie tvrdí, že když hmotnost těla visela za roztažené paže, obvyklou příčinou smrti bylo zadušení. Následkem silného roztažení prsních svalů a plic měl totiž odsouzenec potíže s nadechováním. Musel se tedy přitahovat pažemi, což vedlo k vyčerpání, nebo měl nohy podepřené dřevěným stupátkem. Když to chtěli odsouzenci zkrátit, zlomili mu nohy holí. Jakmile se totiž nemohl podpírat, za pár minut bylo po něm. Pokusy Fredericka Zugibeho ovšem odhalily, že když byl odsouzenec pověšen tak, že mu paže svíraly úhel 60° až 70° od svislice, zkušební osoby neměly s dýcháním problémy, pouze pociťovaly rostoucí nepohodlí a bolest. To podporuje představu ukřižování jako pomalé a bolestivé smrti. Před ukřižováním ještě bylo taky dobrým zvykem odsouzence zbičovat.

blood2.jpg

5. Hrůza! Ještě že to Římanama skončilo!

To ani náhodou. Křižování potom zavedli například Japonci za občanských válek v letech 1138 až 1560. Odsouzence v Japonsku ale kat většinou dodělal několika ranami kopím. Ještě koncem 19. století ukřižovali v Japonsku 25letého sluhu Sokičiho za vraždu svého zaměstnavatele. V Saúdské Arábii lze dodnes bezhlavá těla popravených vystavovat na dřevěné konstrukci pro širokou veřejnost. Trest smrti ukřižováním zná například trestní zákon v Súdánu. V roce 2002 k němu bylo odsouzeno 88 lidí. Ve zmíněném Japonsku se za druhé světové války přibíjeli na kříž váleční zajatci. Australan Ringer Edwards byl spolu s dalšími dvěma chlapy přivázaný drátem za ruce za zabití dobytka. Vydržel 63 hodin, pak ho sundali (a dožil se roku 2000). Něco podobného ukřižování se praktikovalo za první světové války i v britské armádě, a to především za neposlušnost. Pachatele přivázali na dvě hodiny denně na kolo vozu nebo děla. Mezitím byl odsouzený k těžké práci, samovazbě a stravě o chlebu a vodě. Celý trest mohl trvat až 28 dnů. Když se později vozů a děl nedostávalo, vojáci byli přivazováni k plotu nebo trámu.

6. No jo, ale to už není ani pořádný ukřižování, spíš takový divadýlko…

A divadlo to taky často je. Máme teď na mysli ukřižování symbolické, obvykle na Velký pátek prováděné, na památku nejslavnějšího krucifixanta z doby kolem roku 33 n. l. V Novém Mexiku skupina katolických flagelantů ,Bratři světla‘ každý rok přehrává Ježíšovo ukřižování. Na kříž se ale nenechávají přibíjet, jenom přivazovat. Větší maséři jsou na Filipínách, kde se na kříže nechávají přibíjet hřebíky. Filipínec Ruben Enaje ze San Pedro Cutud se už nechal ukřižovat téměř třicetkrát.