České dráhy mám rád, ačkoli se při bližším pohledu jedná o lásku poněkud divnou. Mnohé věci v a na ní fungují perfektně, třeba přeprava příměstskými elefanty a podobnou drážní zvířenou. Soupravy jsou pohodlné, tiché a čisté co do čistoty jako takové i do celkového designu. Vyjíždějí včas, alespoň ze svých startovních stanic. V rámci širší Prahy představují na některých trasách nejrychlejší dopravní prostředek. Jen to vnitřní osvětlení - jak mi bylo sděleno "zcela podle aktuálních přísných předpisů" - je ovšem tak intenzivní, že jednak není přes jeho odraz ve skle oken vidět ven, jednak mi to po ránu vždy spolehlivě zacloumá s přirozenými biorytmy: tedy potřebou slastně podřimovat, ukolébáván k tomu jemným a pravidelným "tu-dum, tu-dum". Kdo cestuje ráno vlakem, ví, o čem píšu.   Zátiší jídelního vozu v expresně rychlíkové soupravě ČD pojmenované po Franzu Kafkovi (Foto: autor)   Také cestování na větší vzdálenosti bývá rychlé, pohodlné a většinou bez nějakých drastických zpoždění. A jelikož jsem včera ráno potřeboval vycestovat do Plzně, nastoupil jsem okolo deváté hodiny do rychlíku jedoucího tímto směrem. Franz Kafka na trase Praha - Mnichov. Nebylo to poprvé a ani naposledy, byť tímto vlakem cestuji již jen z nějaké podvědomé touhy ukojit svůj jemný masochismus. Praha - Mnichov. Poměrně důležitý spoj, který jede jen čtyřirkát denně - obsluhují ho kromě Kafky také Jan Hus, Karel Čapek a Albert Einstein. Těmi jsem zatím neměl tu čest cestovat, takže nevím, zda se v nich též odehrávají nějaké bizardérie a jak moc se (i když jen asi náhodně) váží ke jménu svého "patrona". V Husovi třeba může hořet, nevím. Ale vím, že v Kafkovi se odehrávají absurdní situace.   Mash-up (záměrné smíchávání) stylů a značek se možná hodí do hudby a módy, v případě piva pak asi jen do náleven nižších kategorií, ne do jídelního vozu mezinárodního expresu. (Foto: autor)   Ano, dal jsem si pivo. Tedy - nejdřív jsem si sedl do jídelního vozu, kudy občas prošel trochu unavený, ale jinak poměrně sympatický, čistě a jednoduše oblečený muž - v šedých kalhotách, bílé košili a červené kravatě. Typoval jsem ho na nějakého "středního" manažera z banky či pojišťovny. Občas prohodil pár slov s jiným mužem, sedícím na jedné z barových židliček u okna. Po asi deseti minutách se ke mně  přitočil, co si jako dám. Pivo. Máte točený? Ano, jistě. Uběhne dalších pět minut a já slyším odněkud z útrob za pultem hlas tohoto muže, kterak naštvaně a nešťastně někomu sděluje: "Ty vole ale my nemáme bombu." Nelekám se, vím, o co jde. To samé se mi totiž stalo ve stejném vlaku před týdnem. Akorát to tehdy řekl hlas patřící příjemné dívce ve stejnokroji firmy JLV (Jídelní a lůžkové vozy, které pro ČD provozují tento servis), čili tehdy jsem věděl už od samého začátku, komu si mám říkat o piva (cesta z Prahy do Plzně trvá cca hodinu a půl, takže většinou nezůstanu u jednoho ani u dvou). A taky to tehdy řekla bez toho "vole". Zkrátka - není bomba s hnacím plynem, tudíž není jak pivo čepovat. Čekám, kdy a co teď chlapec provede. Dalších pár minut a už je u mě - zarážím jeho vysvětlování v samém počátku a ptám se, co jiného za pivo tedy má. Gambáč a Budvar - takže jasná volba. A zjevně, abych nebyl tak smutný z absence čerstvě načepovaného moku, dostal jsem aspoň pěknou výčepní sklenici - od Prazdroje, ale sklo jako sklo, ne? Že by třeba JLV mělo nějaké pěkné nounejmové nebo dokonce své vlastní sklenice? Ne, k čemu, když tyhle dostanou zadarmo a pivovarům je zřejmě jedno, že slouží i jejich přímým konkurentům.   Jídelní vůz nikoho tentokrát moc nelákal, tak si mohla obsluha dávat "voraz", zírat z okna a přemýšlet (Foto: autor)   Uznávám, tahle celá věc vám asi nepřijde nijak výjimečná - jsme zvyklí na daleko lepší absurdity. Ale jen vydržte. Abych mohl tvrdit, jak jsem to učinil výše, že je cestování s ČD pohodlné a příjemné, cestuji - jak jen to jde - první třídou. Franz Kafka, hojně využívaný turisty, má v první třídě přesně 22 míst. Jedná se o open-space v jedné polovině vagonu, tu druhou zabírá jídelní vůz, v němž sedím. Přesněji jsem nucen sedět, protože jednička je zaplněná turisty, kteří si k jízdence fikaně kupují i místenku. Že mě při nákupu jízdenky u pokladny nikdo neupozorní, že do první třídy tohoto expresu bude lepší mít rezervaci, nemusím snad ani dodávat. Kdyby byla jednička nacpaná jen někdy, tak bych to chápal - jenomže ona je takhle nacpaná vždy, už víc jak pět let, co tímhle vlakem poměrně pravidelně jezdím. Že bych měl jen štěstí/smůlu?   Zátiší se servisním vozíkem JLV aneb "kam ho ráno postavíte, tam ho večer najdete" - tenhle dokonale tarasil přístup k pultu minimálně po celou dobu cesty z Prahy do Plzně. (Foto: autor)   Občas se ptám vlakového personálu (průvodčího), proč jeho zaměstnavatel nevypraví celovagonovou jedničku, když je stále tak beznadějně zaplněná. Odpovědí bývá chápavé pokrčení rameny, nasměrování mé námitky na "stěžovací" email ČD nebo slib o jeho vyřízení na patřičných místech. Často se objeví i překvapivě jednoduché řešení: "Tak jděte dozadu do dvojky, tam je místa dost." Proč jsem si já vůl kupoval jedničku? Mimochodem v tomhle případě je třeba požádat průvodčího - on vám to většinou i sám nabídne -, aby vám na jízdence označil, že jste první třídu při cestě nevyužil. S takto "ocejchovanou" jízdenkou pak zajdete do pokladny - obávám se ale, že to funguje jen u té, kde jste si jízdenku koupil - a rozdíl v ceně vám tu vrátí. Jenom proto, že jsem pokrytecky velkodušný a nejsem škudlil, nedělám to. Sedím v jídelním voze, piju pivo a díky ČD wi-fině (bez hesla, zdarma a rychlá, to je fajn) koukám mimo jiné na g.cz, zda jsem něco nezvoral v mých již publikovaných článcích a taky co píší kolegové. Přichází další host, smiřuje se s nedostupností čepovaného piva a dává si svíčkovou - voní hezky a má ji pod nosem během minuty. Z první třídy vejde do jídeláku Japonec v chlupatých pantoflích a roztomilém cestovním županu. Přeťapká na druhý konec a zmizí, za pět minut jde zpět s mokrým obličejem a rukama. Přichází otec s dcerou - hasí rychle žízeň dvěma pivy (lahvovými), resp. džusy. Jinak se až do Plzně neděje nic. Toalety: čisté, ale bídné (Foto: autor)   Kromě mého plnícího se měchýře. Je čas projít open-space první třídy, tentokrát až na vzdělanecky vyhlížející starší pár ze západní Evropy plné Japonců, povětšinou legračně spících. Toaleta je čistá, steampunkově moderní - potřeba se tu vykonává příjemně i za jízdy (ještě příjemnější by to bylo při stání ve stanici, ale to je pochopitelně zakázáno). Myji si, jsa tak vychován, ruce. Utírám se do papírového ručníku a pak, jak jsem navyknut, zkontroluju jemnou vůni drážního mýdla přičichnutím k prstům. Jejda, jako bych se utřel do něčeho, co již někdo k toaletním účelům použil! No jako bych to nevěděl (stává se mi to tady pokaždé, už je to jakási tradice) a nenosil kvůli tomu s sebou papírové kapesníky. Ten Japonec, co předtím procházel jídelákem, zažil asi něco podobného.   Do obecného slova "nevšední" se zřejmě vejde spousta konkrétních označení z různých oblastí lidských pocitů. (Foto: autor)   Cesta končí, platím. Tři půllitrové lahve Budvaru za 138 korun, rohlíček nebyl... ale účtenčička taky ne. Pán má zjevně perfektní odhad na lidi a správně vytušil, že ji k ničemu nepotřebuji a tudíž nechci. Loučí se se mnou a přeje mi hezký den (skutečně řekl normálně "přeji vám...", ne debilně "mějte..."), takže je mi teď drobátko žinantní, že jsem ho tu nevykreslil v úplně sympatických barvách. Ale co, stalo se. Mám teď velkou chuť vyzkoušet, zda se něco podobného odehrává na téhle trati i v ostatních, výše vyjmenovaných expresech. Ono vůbec dálkové spoje Českých drah nesou různá zajímavá jména - jejich přehled a případné důvody konkrétních pojmenování vám přineseme v nejbližších dnech. Stejně jako později i "srovnávací" reportáž z jízdy Pendolinem, jímž jsem měl tentokrát oproti tradici původně jet, ale zaspal jsem. Aktuální počasí k spánku přímo vybízí, takže se obsluhujícímu personálu JLV vlastně vůbec nedivím. Když k tomu navíc jedoucí vlak tak příjemce "ducá". Hezkou neděli.   A jestli jste ještě nedojeli do stanice, přečtěte si příběh posunovače, kterého rozpůlil vlak. ZDE.