Babiš ničí přírodu a zdražuje pohonné hmoty i potraviny

Ministr financí ve vládě prosadil novelu zákona o spotřebních daních. Je to promyšlený "zločin". Babiš si díky tomu totiž namastí kapsu na biopalivech, která škodí životnímu prostředí a způsobují hlad.

Obrázek uživatele Ivan Brezina
„Svět patří těm, co se neposerou.“

Už na první pohled je to laciný trik ve stylu podvodného pouťového eskamotéra nebo pouličního skořápkáře. Jak včera napsal iDnes, díky Babišově novele zákona o spotřebních daních by se měla prodloužit podpora biopaliv formou nízké daně až do roku 2020 a navíc i zpřísnit povinnost přimíchávání biosložek (bioetanolu a bionafty) do benzinu a nafty. Babiš přitom vlastní továrny Preol a Primagro, které pokrývají přes polovinu domácí produkce bionafty. Patří mu i firmy, které se významnou měrou podílejí na produkci bioetanolu. Souvislosti netřeba dál vysvětlovat.

Do očí bije, že vyspělé evropské země od bionafty a bioetanolu naopak ustupují. Tato tzv. biopaliva 1. generace se totiž ukázala jako zásadní krok stranou. Přesněji řečeno průšvih, který nejen ničemu nepomáhá, ale vysloveně škodí. Tady jsou věcné argumenty a čísla.

Co je bionafta?

Asi nejznámějším biopalivem je metylester řepkového oleje – tzv. bionafta, která se vyrábí chemickou reakcí oleje s metanolem a hydroxidem sodným. Lze ji připravit i ze sójového oleje. Druhým světově rozšířeným biopalivem je bioetanol vyráběný z kukuřice nebo z cukrové třtiny. V tropických oblastech hraje důležitou roli i palmový olej.

Pro ekologisty jsou biopaliva oblíbenou ilustrací ideologické mantry, podle níž obnovitelné zdroje automaticky pomáhají přírodě. Zároveň mají být biopaliva i kouzelným řešením energetické krize, která prý nastane po dosažení tzv. Ropného zlomu kolem roku 2010. Ceny ropy budou sice stoupat a její dostupné zásoby klesat, ale náhradu za benzin a naftu si prý jednoduše vypěstujeme na poli.

Zelení ideologové nám ve spolupráci s bruselskými byrokraty biopaliva lijí do nádrží, aniž by se nás ptali, jestli o to stojíme. Do konce roku 2005 podporoval český stát bionaftu nižší spotřební daní. Od roku 2008 se do „ropné“ nafty povinně přimíchávají 2 % bionafty a do benzínu biolíh. Tyto podíly postupně rostou. Je to drahý špás. Zatímco totiž litr „ropné“ nafty stojí bez spotřební daně a marží prodejců asi 13 Kč, litr bionafty vyjde přes 20 Kč.

Státní vnucování biopaliv řidičům je tak jedním z důvodů zvyšování cen pohonných hmot. Biopaliva se přitom potýkají jen s cenou, ale i s čistě technickými problémy. Motor má nižší výkon. Při dnešním malém podílu biosložky to zatím příliš nevadí, ale až se jí začne přidávat víc, bude se to projevovat sníženou „živostí“ auta. Většina řidičů se to jistě pokusí dohnat agresivnější jízdou, což povede ke zvýšení spotřeby a tím i škodlivých emisí.

Zločin proti lidskosti

Evropská unie chtěla do roku 2010 pokrýt biopalivy 6 % spotřeby pohonných hmot a do roku 2020 dokonce 10 %. Americký list Herald Tribune to už v červenci 2008 označil za nesmysl. Podle výpočtů by se totiž příslušné energetické rostliny musely pěstovat na 70 % orné půdy, což by samozřejmě rozvrátilo evropský trh s potravinami. Podobně by to vypadalo i v Americe: kdyby se na biopaliva přeměňovala veškerá kukuřice vypěstovaná v USA, nahradilo by to jen 6 % spotřeby ropy.

Bohatý Sever se proto snaží problém shodit na sousedy - výrobu biopaliv přesouvá na chudý Jih. „Zelená horečka“, vyvolaná státními subvencemi na energetické plodiny, ale v dodavatelských zemích vytváří obrovský tlak na přírodu. Nová pole se rozrůstají na úkor ekologicky cenných mokřadů a lesů. Polovina plantáží palmy olejné v Indonésii vznikla vykácením nebo vypálením tropického deštného pralesa. V Brazílii kvůli energetickým plodinám každoročně padne 325 000 hektarů pralesa. Je to až tragikomické: západní ekologisté, kteří svět dotlačili k biopalivům, tím nesou odpovědnost za zánik „zelených plic“ planety včetně životního prostředí orangutanů, nosorožců, tygrů... Něco podobného ostatně známe i z Česka: přírodu a krajinu devastují „ekologické“ větrné elektrárny, obludná monstra, které ve skutečnosti nepohání vítr, ale dotace.

Horší ale je, že hlad po bioenergii prudce zdražuje potraviny. Podle britského listu The Independent vyšroubovala v Mexiku poptávka po kukuřici na výrobu bioetanolu ceny na čtyřnásobek. Ceny pšenice se během roku zdvojnásobily, takže chudé země musejí potraviny dovážet mnohem dráž.

"Pěstovat potravinové plodiny, které se pak spálí jako pohonné hmoty, je zločinem proti lidskosti,“ prohlásil v říjnu 2007 zvláštní zmocněnec OSN pro právo na výživu Jean Ziegler. „Pro hladovějící svět je to totální katastrofa… Na výrobu 50 litrů bioetanolu je třeba 232 kilogramů obilí. Z tohoto množství by mohlo žít jedno dítě celý rok.“ Využívání půdy pro pěstování energetických plodin podle Zieglera povede k „masakrům“, protože sníží objem potravinové pomoci zasílané do rozvojových zemí.

Víc škody než užitku

Zrušení subvencí na biopaliva žádala v září 2008 i Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Jejich podpora je prý totiž vůbec nejdražším způsobem, jak snižovat emise skleníkových plynů. Tuna oxidu uhličitého ušetřeného díky biopalivům přijde podle OECD až na 5000 dolarů. Cena evropské povolenky na její vypuštění se přitom pohybuje kolem 30 eur (asi 44 dolarů). Biopaliva způsobují i velké sociální otřesy. Spojené státy vyvíjejí v rámci snižování své závislosti na ropě tlak na země Latinské Ameriky, aby se vrhly na pěstování energetických plodin.

Toto „strategickém spojenectví“ je obrovskou příležitostí pro investory. Jenže masivní pěstování sóji na bionaftu ničí malé farmáře. Do obrovského byznysu se zapojují i lokální mafie, které drobné pěstitele vyhánějí z půdy. Biopaliva tak rozvracejí životy milionů chudých obyvatel Mexika, Brazílie a Argentiny.

Pokud by nás biopaliva zachránila před ropnou krizí a klimatickou katastrofou, snad by to byla snesitelná cena. Opravdu ale snižují spotřebu fosilních paliv a produkci skleníkových plynů? Při podobných úvahách je třeba porovnat energii, kterou na získání biopaliv vynaložíme, s energií, kterou z nich získáme.

Perpetuum mobile?

Řepka vyžaduje spoustu živin, takže její pěstování vyčerpává půdu. Na stejném poli se buď smí pěstovat až po čtyřech letech, nebo je třeba silně hnojit (až dvakrát více, než u obilovin). Kukuřice zase potřebuje spoustu pesticidů. Výroba hnojiv a pesticidů je samozřejmě energeticky nákladná. K tomu připočtěme energii na provoz zemědělských strojů, zavlažování, transport sklizně do chemičky…

Podrobná analýza amerických ekologů Davida Pimentela a Tada Patzeka v létě 2005 zjistila, že biopaliva spotřebují o 27 – 118 % energie více, než kolik se z nich získá (číslo se liší podle příslušné energetické rostliny a podle druhu biopaliva, který se z ní vyrobí). Nejde tedy o žádný obnovitelný zdroj energie, protože výroba biopaliv se musí silně „dotovat“ energií získanou z fosilních paliv. Ekonomický nesmysl může fungovat jen díky masivním dotacím (například v USA tři miliardy dolarů ročně). „Státní podpora a používání biopaliv přispívá ke znečistění vzduchu, vody a půdy a ke globálnímu oteplování,“ shrnuje profesor Pimentel.

Další ranou biopalivům byla studie Jesse Ausubela, ekologa z newyorské Rockefeller University. Spočítal, jaké množství energie se dá z různých zdrojů vyrobit na jeden metr čtvereční plochy. Produkce 1000 MW biopaliv (což je výkon jednoho temelínského reaktoru) by zabrala 2500 čtverečních kilometrů polí. Nebo jinak: každé ze zhruba 700 milionů světových aut by potřebovalo až asi dva hektary zemědělské půdy. „Z ekologického hlediska je to šílenství,“ řekl Ausubel britskému listu The Guardian. „Obnovitelné zdroje jsou k přírodě neuvěřitelně agresivní.“

Uhlíková neutralita je fikce

Snižují biopaliva produkci skleníkových plynů? „Uhlíkově neutrální by byla jen v případě, že by rostliny vyrostly bez hnojení, samy by se sklidily, přetransformovaly na biopaliva a naskákaly do nádrže,“ žertuje účastník jedné z internetových diskusí. Rostlina totiž během svého růstu pohltí jen malou část uhlíku, který se uvolní v celém procesu pěstování a následné výroby biopaliva. Uhlíková bilance je ještě horší, pokud je pole založeno na úkor přírody. Americký list Herald Tribune zjistil, že vykácení pralesa pro cukrovou třtinu uvolňuje dvakrát víc skleníkových plynů než spalování benzinu.

Definitivně smrtící úder biopaliva dostala v září 2008. Britský deník The Times zveřejnil studii, kterou vypracovali vědci z univerzit v Edinburgu a Basileji pod vedením profesora Paula Crutzena (nositele Nobelovy ceny za chemii). Zjistili, že předchozí výpočty podcenily úlohu oxidu dusného, který se při pěstování energetických plodin uvolňuje. Tento plyn má asi 300 x silnější skleníkový účinek než oxid uhličitý.
Odhad Mezivládního panelu OSN pro klimatickou změnu (IPCC) předpokládal, že se oxidu dusného do atmosféry dostanou jen dvě procenta. Crutzenova studie ale zjistila, že je to až pět procent. V praxi to znamená, že biopaliva produkují asi o 50 – 70 % více skleníkových plynů než fosilní paliva.

Hloupost? Těžko!

Ze všech těchto důvodů ve vyspělém světě od biopaliv 1. generace ustupují. Už dávno je přestali podporovat i ekologičtí aktivisté, kteří je před lety označovali za “záchranu planety”. V Česku se naopak Andrej Babiš novelou zákona o spotřební dani snaží biopaliva nejen udržet při životě, ale ještě víc rozšířit. Byla by to jen hloupost a nekompetence, kdyby na biopalivech nevydělával miliardy.

A TADY máte článek o tom, jak čeští političní korektníci měří Romům dvojím metrem.

Komentáře