Před začátkem druhé světové války vznikl v nacistickém Německu tajný program o vyvražďování postižených lidí, který byl založen na takzvané „rasové hygieně“. I přes protesty ze strany katolické církve byl ukončen až na konci války. Celkem bylo v rámci akce T4 systematicky zavražděno kolem čtvrt milionu postižených.
Státem řízená eutanazie
Před konečným řešením židovské otázky proběhla v dobách nacistického Německa systematická akce T4, při které zemřelo kolem čtvrt milionu postižených osob, a to včetně dětí. Hitlerův sen o takzvané čisté arijské rase, kterou dosáhne pouze za pomocí „rasové hygieny“, se začal před samotným holokaustem zhmotňovat za pomocí jiné akce, která se týkala mentálně postižených. Vše přitom vzniklo na popud jednoho zarytého nacisty, který se chtěl legálně „zbavit“ svého vlastního postiženého syna.
Před začátkem akce T4 byl v roce 1939 vydán přísně tajný příkaz, který nařizoval všem porodním asistentkám a lékařům v porodnicích hlásit nově narozené děti s genetickými nebo dědičnými vadami. Tato nevyslovená akce zahrnovala i děti do tří let věku, a později byla věková hranice posunuta až na věk 17 let. Zároveň byl vytvořen formulář, který lékařský tým používal k rozhodování o osudu dětí - životu nebo smrti. Tento tým zasedal v Lipsku a Berlíně a rozhodoval na základě písemných podkladů, značil děti jako + (pro smrt) nebo - (pro život). Rozhodnutí o eutanazii muselo být jednomyslné, v případě nejasností se provádělo další dodatečné vyšetření.
Děti byly usmrcovány ve speciálních odborných dětských odděleních, které byly zřízené speciálně pro tento účel. První takové oddělení vzniklo v Gördenu u Brandenburgu pod vedením Hanse Heinze. A postupně došlo k otevření dalších dětských eutanazií v Německu, Rakousku a Polsku. Usmrcovány byly za pomocí barbiturátu Luminal, který byl dětem podáván ve smrtelných dávkách. Například smrtelná dávka tohoto prášku na spaní činila pro dospělou osobu kolem 0,4 gramu, zatímco pro dítě školního věku 0,1 gramu. Pro dětí do tří let to bylo pouhých 0,05 gramu. Prášek byl dětem přidáván do jídla, aby byla potlačena jeho hořká chuť. Po aplikaci léku dětem následovalo obvykle trvalé bezvědomí a špatné dýchání, což po pár dnech zapříčinilo zápal plic a rozvinutí dalších dýchacích problémů a následnou smrt. Při pitvách bylo zjištěno, že ve více než 90 % případů byla příčinou smrti lobární pneumonie a tracheobronchitida. Na těchto dětských nemocničních odděleních zemřelo tímto způsobem zhruba pět tisíc dětí a mladistvých. Zbytek pak zemřel v rámci akce T4, která začala se začátkem druhé světové války.
Přípravy na hromadné eutanazie dospělých mentálně postižených jedinců začaly v létě roku 1939, přičemž na podzim Adolf Hitler podepsal rozkaz o jejich vykonání. Zasvěceno bylo pouze minimum jedinců, kteří měli T4 na starost. Proto byl sestaven tým odborníků, který měl na starost rozhodování o tom, kdo zemře, a kdo bude žít dál. V říjnu 1939 byly do nemocnic a léčeben rozeslány dotazníky pro registraci pacientů. Evidováni měli být všichni pacienti, kteří potřebovali v minulosti minimálně pět let nepřetržité klinické péče. Dále byli evidováni duševně nemocní trestanci, pacienti s jinou než „německou“ krví nebo pacienti neschopní práce. Dále se evidovali lidé trpící následujícími chorobami – senilita, epilepsie, schizofrenie, syfilis, slabomyslnost, encefalitida nebo Huntingtonova nemoc. Na základě dotazníků pak rozhodovala komise o osudu těchto osob.
Poté se řešila samotná likvidace postižených a vážně nemocných osob. Zkoumán byl i samotný způsob likvidace. Ukázalo se totiž, že zabíjení pomocí smrtících injekcí není příliš efektivní. Smrt byla pomalá a někdy museli pacienti dostat i druhou dávku. Proto se nakonec rozhodlo pro plynové komory. A tak začaly postupně vznikat střediska nejen s plynovými komorami, ale taky s krematorii.
Odpor proti eutanaziím však nebyl příliš silný ze strany lékařů a dalšího zdravotnického personálu. Ozvalo se pouze pár jedinců. Naproti tomu obyvatelstvo se ozývalo mnohem hlasitěji. Příbuzní obětí si stěžovali na všech frontách. Demonstrovali, posílali dopisy a kladli odpor mnoha dalšími způsoby. K protestům se připojila i katolická církev, což přerostlo v to, že Hitler nakonec oznámil konec vyhlazovacího programu. Zabíjení však přesto i nadále pokračovalo, avšak v mnohem větším utajení. A to až do konce druhé světové války.
Zdroje informací:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Akce_T4
https://www.britannica.com/event/T4-Program
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/euthanasia-program
https://www.jewishvirtuallibrary.org/background-and-overview-of-the-nazi-euthanasia-t-4-program
Podobné články
Jana Mrákotová
Komerční článekDoporučujeme
