4 prostory, které by si měl každý pohlídat

Nemluvíme teď o místnostech vašeho bytu nebo firemní kuchyňce, kam se chodíte muchlovat. Váš osobní prostor je posvátná zóna, kterou je třeba bránit. Jenže co to vlastně je?
Obrázek uživatele Vaclav Rybar
Kulturní barbar, oktanový pozér, vrah masa a poživatelných potravin všeobecně.

1. Veřejný prostor (300 a víc centimetrů)

pspace2 Tuhle zónu vnímáme jako okolí. Konkrétně tedy okolí, které nás nějak výrazně nezajímá a které se nás vlastně netýká. Nemůžeme si přece všímat všeho a objekty vzdálené tři a více metrů náš mozek vyhodnocuje jako neškodné.  

2. Sociální prostor (120 až 300 centimetrů)

pspace1 Jakmile se k vám někdo na jinak liduprázdném prostoru (tj. nikoliv v metru nebo třeba na koncertě) vědomě přiblíží na tuto vzdálenost, začnete být ostražití. Váš zvířecí instinkt spouští pohotovost a vy už předem řešíte, co ten cizí člověk asi bude chtít. Cigára? Strážná věž? Nový prostor? Pokud k vám jde zepředu, zřejmě to bude něco neškodného, ale signály z mozku nezastavíte... něco se prostě semele a tělo chce být připravené.  

3. Osobní prostor (45 až 120 centimetrů)

pspace4 Už je úplně u vás! Tělo bije na poplach a vy se snažíte uhnout buď pohledem nebo celým tělem. Chce vám podat ruku? Natahujete celou paži, neohýbáte ji v lokti jako při kontaktu s někým, koho znáte (šéf, kamarádi, příbuzní). Takhle blízká přítomnost cizího člověka je vám nepříjemná, začíná vám být úzko a hledáte, jak z toho ven. Váš protějšek je evidentně vaší reakcí zmaten. Jeho obranný systém totiž funguje trochu jinak.  

4. Intimní prostor (0 až 45 centimetrů)

pspace3 Už je úplně u vás. Sápe se vám po krku, ale nechce vás zabít. Něco vám šeptá do ucha. Naplno dostáváte úder o síle několika promile a konečně zjišťujete, že na opuštěném nádraží hledá „kde by se mohl vychcat". Konečně uskočíte o tři kroky a nataženou rukou mu ukazujete směr. Chce vám za odměnu podat ruku, ale promáchne, protože instinktivně na poslední chvíli uhnete. Ne, nejste zbabělec. To vám jen tělo velí chovat se opatrně. V Americe rozdělení osobních prostorů zkoumali už v padesátých letech a od těch dob mají na poštách či úřadech informační tabulky o dodržování odstupu. U nás se objevily až dlouho po revoluci. Respekt k osobnímu prostoru lidí kolem vás je jedním ze základních sociálních návyků. Velkou roli v něm ovšem hrají kulturní rozdíly - jižanské národy mají obecně menší osobní bublinu, středoevropských 120 centimetrů je pro ně zbytečně velkorysá cifra. Američané mají naopak bublinu ještě větší, často až dva metry, a jejich reakce na porušení osobního prostoru bývá výrazně razantnější. V opilosti se reakce organismu tlumí, což vysvětluje, proč se po deseti pivech tulíte nejen k lavičce, ale i k nejhnusnější holce u stolu. Někteří lidé ovšem mají amygdaly, malá tělíska zodpovědná právě za kontrolu osobního prostoru, nestejnoměrná, a tak si nechávají narušovat bublinu poměrně ochotně. A stejně tak ji narušují ostatním. Podobné srážky pak končí vyděšeným úprkem nebo jihočeskou fackou.  

Komentáře