4 hlavní zrůdní komunističtí pohrobci jako idoly současnosti

Co říkáte na všechny ty zpěváky, kteří bavili už před 40 lety komunistické pohlaváry a nyní se stále těší přízni českého národa?
Obrázek uživatele Vojtech Libich
Mostecký anti-patriot s vrozenou nenávistí k osazenstvu pražské Náplavky.
    Blíží se nám 25. výročí sametové revoluce a ve vzduchu je pořád cítit nenávist vůči minulému režimu. Ale... koho to nevidíme na stránkách bulvárních plátků? V čele posluchačských anket? Koho to neslyšíme v éteru českých rádií? No ano, nabalzamované mumie rozkuřovačů/ek komunistické totality. Je až s podivem, jak krátká je paměť českého národa. Když zrovna neadorujeme rasismus a potenciální nácky 70. let po válce, tak tleskáme těm, kteří se před rokem 1989 plazili před bolševikem a na rozdíl od spousty skutečně perzekuovaných umělců se tvářili, jako že je jejich radostným posláním opěvovat svojí nestvůrnou tvorbou budování socialismu. Kteří to jsou?  

1. Karel Gott

Všichni nenávidíme komanče, ale přece nelze nemilovat Karla Gotta, no ne? Vždyť je to tak roztomilý stařík a jak krásně zpívá... to uzná i leckterý mladý rockový fanoušek. Jenomže co ta anticharta a celkové podlézání zločinnému režimu, za nímž jsou miliony mrtvých? Karlův projev „za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“,  jehož části můžete vidět na videu níže, je velice dojemný. Ano, je těžké soudit situaci, do které se člověk sám nedostal, každopádně v tomto případě historie mluví poněkud sama za sebe a Mistrův hvězdný status za komunistů také. Ono se to určitě kolaboruje o dost líp, když máte za to dobře zaplaceno. Co se tedy změnilo po listopadu '89? Pohrdl lid Gottem, poplival ho a nechal jeho hudební tvorbu bez zájmu jako trest za posluhování bolševickému teroru? Ani náhodou, Gott je dodnes Zlatým Slavíkem i králem všech estrád (jejichž tvář se vlastně taky moc nezměnila) a získal status moudrého starce a distingovaného umělce, k němuž snad všichni musíme vzhlížet s úctou, respektem a hřejivým pocitem v srdci. Dvojí metr v praxi.  

2. Helena Vondráčková

Botoxová vosková figurína dvacet let za zenitem aneb další signatářka Anticharty Helena Vondráčková. Od dob, kdy „chytila na pasece motýla“ se leccos změnilo a za ty roky stihla chytnout i komunistický a udavačský svrab. Dost smutná statistika nám vyvstává například v případě jejího alba Vodopád z roku 2000, na kterém se rapidně stárnoucí tehdejší padesátnice snažila držet krok s mladou generací jakousi znetvořenou verzí západní taneční hudby (a když píšu západní, myslím tím německé, ano). Deska se stala ten rok nejprodávanější na domácí scéně a hit Dlouhá noc nejúspěšnějším singlem. Asi je vlastně krásné, jak moc umí český posluchač odpouštět a „neřešit politiku“, ono už je to vlastně dávno a nám to může být jedno, kdo co podepsal, kdo udával, kdo líbal prdele. Helenka se sice v roce 2002 ohradila, že Antichartu nepodepsala a dokonce zažalovala za toto tvrzení kritika Jana Rejžka. K tomu, že jí soud nedal za pravdu, už se ale později nijak nevyjádřila. Asi se radši rozhodla, že to zkusí cestou svých kolegů, kteří svoje prohřešky z let minulých zakrývají jednoduše – mlčením. O nekvalitě vlastních výplodů nemluvě.  

3. Michal David

Brutální vrchol buranství je osoba vyžraného mongoloida (nejedná se o nadávku, ale popis) Vladimíra Štancla vystupujícího pod pseudonymem Michal David. Ten byl, na rozdíl od svých kolegů popsaných výše, v roce 1977 ještě příliš mladý na to, aby Antichartu podepsal, respektive by to po něm v té době ještě ani nikdo nechtěl. Nicméně jeho slizké diskohity jsou téměř symbolem minulého režimu, stejně jako jejich užití ve filmu Diskopříběh. Vrcholem je pak asi píseň Poupata, kterou David nazpíval se skupinou Kroky Františka Janečka pro Spartakiádu v roce 1985. Ne, ani tohoto slizouna polistopadové publikum nezavrhlo, naopak se velice rychle adaptovalo na vlnu jeho muzikálů, které se kromě komunistického přizdisráčství páně autora prohřešují i zabíjením mozkových buněk svých diváků a posluchačů. Každopádně Michal David zůstává velice hájeným a oblíbeným interpretem i v dnešní době, dokonce se dá říct, že zažívá určitý comeback mezi mladou generací. Doporučoval bych pár hodin domácí historie...  

4. Mladá česká pop scéna

Možná největším zlem v celé kauze oslavování komunistických pohrobků je paradoxně právě mladá česká generace čerstvých hudebníků na poli pop music. Tito zpravidla ne o mnoho kvalitnější a povětšinou bezpáteřní hmyzí tvorové se totiž bez sebemenší známky studu s výše zmíněnými mrtvolami druží. Ne, nejedná se o recesi, nejedná se ani o žádný nátlak. Dnes už těžko může někdo použít frázi: „Já musel, podepsali to všichni.“ Jde tedy pravděpodobně o prachy a nebo o bezbřehou tupost, vylízanost a absenci vlastní osobnosti, charakteru a názoru. Možná spíš o kombinaci všech těchto vlastností. Stačí se podívat na kteroukoliv televizní estrádu. Jako v tomhle případě, kde můžeme sledovat všechny ty ohýbače hřbetů, jak společně s dětinskou radostí v očích zpívají (na playback) píseň Nejhezčí dárek z dílny Jiřího Zmožka a Zdeňka Rytíře. Ta slavila úspěch už v roce 1985 jako výplod uměle vytvořeného budovatelského optimismu na objednávku socialistického totalitního režimu. Očividně poslouží i dnes.   Co dodat? Snad jen, že 17. listopad je za rohem a dost pravděpodobný scénář je takový, že si půlka národa zavzpomíná na revoluci, zanadává na komouše, a pak si sedne pohodlně k televizi a pustí si pořad, kde s trochou štěstí zazní právě někdo z výše zmíněných nebo další jejich kolegové. Bylo by fajn možná pro změnu trochu přemýšlet. A nezapomínat.  

Komentáře