4 důvody, proč si přečíst panoptikální román Kočky jsou vrženy

Obrázek uživatele Ivan Brezina
20.10.2017, 14:10

Bizarní politická groteska Jakuba Horáka je dynamit vložený do základů české demokracie. Proto o ní taky píšeme právě v den voleb.

Jakub Horák je úspěšný reklamní kreativec, promotér, facebookový influencer, milovník whisky, provokatér… V jeho charakteristikách bychom mohli pokračovat, ale je taky spisovatel. Debutoval v roce 1992 novelou Ostrov. Teď vydal knihu Kočky jsou vrženy, která vyvolala rozporuplné reakce. Recenzenti iDnesu ji označila za “bláznivou kočičinu”, na Aktuálně o ní psali jako o “skvělé politické grotesce” a v Respektu ji přirovnali k duu Těžkej Pokondr. Tamní recenzent Petr A. Bílek napsal: „Vše válcuje pocit studu, že se někdo podvolí takovému pitvoření s pozlátkem úspěchu.“

Jenže to je omyl – ta kniha je naopak vtipná, a to právě nadsázkou, s jakou se pitvoří, a právě tím pozlátkem úspěchu. Pro Horáka, člověka protřelého reklamou, je to přiznaná tvůrčí metoda. Je zvyklý používat nadsázku a přehánění, hrát si s významy a mystifikovat. On sám knihu uvádí takto:

Hlavní hrdina, kocour Klapuška (zakladatel hnutí Nevím), nás provádí světem aktuální české politiky a odhaluje nám její podivnosti, bizarnosti a šílenosti. Horák Klapušku charakterizuje jako „postavu, která normálním lidem vracela víru a naději a v politicích vzbuzovala pocity smrtelné nenávisti“. Nezakrývá, že jde o jeho alter-ego, třeba proto, že Klapuška stejně jako sám autor bydlí v barrandovských ateliérech a žije rozmařilým a luxusním životem. Tím je to samozřejmě celé zábavnější – zvášť když se Klapuška rozhodne kandidovat na prezidenta.

„Je ten Horák opravdu taková narcis, nebo si ze mne jen dělá prdel?!“ říká si čtenář, pokud Horáka nezná buď osobně nebo aspoň z Facebooku. Znejistění čtenáře je staletími prověřená metoda, jak ho vtáhnout do děje a přimět ho číst dál. Pokud ale nejste zkažení povědomím o literárních metodách jako já, tuhle návnadu spolknete a užijete si ji.

I když v knize vystupují skutečné osoby (namátkou třeba Babiš, Zeman, Ovčáček, Chovanec, Stropnický nebo Janeček), realita je vydatně promíšena s fikcí. Příběh je chvílemi tak bláznivý a šílený, že se sami sebe ptáte: „Proboha, čím je ten Horák sjetý?“ Jenže Horák je takový i v realitě. Možná právě proto platí následující body:

1. Je to vtipné

Bavíte se od první do poslední stránky, a to jak na detailní jazykové rovině, tak i na rovině rozvoje příběhu. I závěrečné pointy jsou vystavěny tak, že vám minimálně roztáhnou koutky.

2. Užijete si to

Užijete si třeba úvodní charakteristiku postav („Miloš Zeman byl neobyčejně samolibý starý muž s dlouhým seznamem lidí, kteří u něj měli nějaký vroubek. Vedle pomstychtivosti si už ve stáří pěstoval jen tři koníčky: alkohol, cigarety a domácí uzeniny.“

Užijete si kreativní jazykové postupy a přirovnání („Nálada se změnila prudce jak letopočet na konci století…“ „Kam Babiš vkročil, vdovy a sirotci zůstávaly…“ „Nikdy bych si nedovolil si něco takového myslet,“ koktal zarudlý mluvčí Ovčáček, zažívající pocity dvanáctileté katoličky, které farář při zpovědi poprvé pokyne, jen ať se nebojí začít mluvit o té věci, kterou dělá před usnutím rukou pod peřinou.”)

3. Je to řemeslně skvěle napsáno

Výběr slov, stavba textu, zápletky, dialogy, to všechno prozrazuje, že autor je velmi sečtělý. V textu se objevuje celá řada narážek na velká díla světové literatury – tedy osvěžující intertextualita, kterou nám dnes bohužel na webu nahrazují už jen banální prokliky. Tohle je návrat do éry před Facebookem, nutící vás přemýšlet („Kde už jsem to jen sakra četl?“).

Horák je navíc i „vypsaný“. Řemeslo zvládá s bravurou, která je čtenářským zážitkem, i kdybychom vynechali příběh. Tuhle rovinu ocení jen zkušený čtenář, který má v duchu s čím srovnávat. Horák si eklekticky vybírá přesně ty vypravěčské postupy, které se mu právě hodí k vytvoření nálady, kterou potřebuje. Když na začátku 90. let při studiu žurnalistiky na FSV UK utekl už z prvního ročníku, zřejmě věděl, co dělá. Naučit ho tam toho už totiž zjevně mnoho nemohli.

4. Dobro zvítězí nad zlem

Miloši Zemanovi bude useknuta hlava, ale nejděsivější osud potká mluvčího Ovčáčka. Bude to celé muset prožívat znovu… Bližší detaily příběhu neprozradím, zkazil bych vám čtenářský zážitek. Vše ale dobře skončí – jako v pohádce. Česká politická realita je bohužel složitější. Když si ale tuhle knihu přečtete, začnete se na ni dívat jako na panoptikum, což je úlevné.

Více na www.jakubhorak.com a v Jardově čtenářském deníku:


Komentáře