11 ukázek jatečního umění: potetovaní vepři, ryby v mixéru, kabelka z koček

Žraloka v akváriu od Hirsta nebo Nitschovy malby zvířecí krví zná asi každý, ale umělců používajících mrtvá či živá zvířata bylo a je víc.

Probereme to chronologicky. Nebuďte proto zaskočeni vzrůstající měrou absurdnosti. Nebo naopak?

1. Salvador Dalí: Deštivé taxi (1938)

Dalí – Deštivě taxi

Zakomponovávání živých či mrtvých zvířat do uměleckých výtvorů má své (zatím krátké) dějiny, které začínají nástupem surrealismu. Konkrétně v roce 1938, kdy Salvador Dalí vytvořil pro vstupní halu Galerie krásných umění v Paříži tuhle trojrozměrnou instalaci. Uvnitř seděly dvě figuríny. Po jedné z nich lezli burgundští šneci, kteří se živili salátem a révou zalévanou deštěm padajícím ze stropu. Vedle oficiálního názvu se ujala také lidová přezdívka Figurína hnijící v taxíku.

2. Robert Rauschenberg: Monogram (1955)

Rauschenberg – Monogram

Tenhle americký výtvarník neměl vysloveně zálibu ve zvířatech – jen pro svá díla používal různé, v padesátých letech „pro umění neobvyklé“ předměty včetně odpadků, a byl tak jedním z prvních průkopníků pop-artu.

3. Joseph Beuys: Jak vysvětlit obrazy mrtvému zajíci (1965)

Beuys – králík

Německý umělec, který ve svých dílech zužitkovával válečné zkušenosti. Jako pilota Luftwaffe ho sestřelili nad Krymem. Přežil, ale ošklivě popálený. Tamní kozáci ho léčili tradičním způsobem – namazali ho tukem a zabalili do plstě. Právě na popáleniny se zdá odkazovat i jeho „maska“ na tomhle živém obraze; oficiálně má ovšem Beuys hlavu potřenou medem a pokrytou plátkovým zlatem: med je symbolem bratrství a tepla a zlato jako alchymistická matérie symbolem maskulinní touhy po rozumném vysvětlení všeho. A ten zajíc je mrtvý, zastřelený. Později uspořádal další zvířecí performanci, tentokrát ale s kojotem – živým kojotem, s nímž se nechal na týden zavřít do klece v galerii Reného Blocka v New Yorku. Při tom byl (víte proč) zabalen do plstěného pláště.

4. Annette Messager: Hosté na odpočinku (1972)

Messager - vrabci v svetru

Francouzská umělkyně bez akademického lejstra – z pařížské École des Arts Décoratifs ji vyhodili, protože místo na přednášky chodila do galerií, muzeí a biografů. Tenhle jednorázový počin zopakovala později v devadesátých letech, kdy pletla zvířátka z vlny a nasazovala jim vycpané zvířecí hlavičky – jiné, než by k nim správně patřily, aby tak názorně ilustrovala heslo „šaty dělají člověka“, tedy že pomocí oblečení mohou lidé lhát, podvádět a dělat ze sebe někoho, kým ve skutečnosti nejsou.

5. William Wegman: Žába I. a II. (1982)

Wegman – žáby Americký fotograf a jeho výmarští ohaři. Jedna z nejslavnějších instalací, kdy ze svých pejsků udělal žabičky. Ale už předtím (a i potom) s nimi dělal různé psí kusy, viz třeba zde:

6. Thomas Grünfeld: Misfits, Frankenstein, Déformation Professionnelle (1990-97)

Grünfeld – Misfits Grünfeld – Misfits & td.

Slavná díla ne příliš slavného profesora sochařství na Umělecké akademii v Düsseldorfu. Smysl a význam těchto bezešvě sešroubovaných vycpanin? Odkazují na německé bajky, z nichž „mnohá užitečná ponaučení dítkám nezkušeným i lidu dospělému čerpati možno jest“.

7. Wim Delvoye: Art Farm (1997)

Delvoy

Belgický neokonceptualista, kterého (prý) k umění přivedli rodiče, protože ho často jako dítě brali do galerií. Sám ale nechtěl tvořit, jen stát v pozadí – proto mnoho jeho nápadů uskutečnili jiní, samozřejmě pod jeho bedlivým dohledem a řízením. Tetování vepřů (zatím jen kůží z jatek) se věnoval už v první polovině 90. let. Teprve později zkusil i živá "plátna". Vepříci byli pod sedativy, oholení a namazaní vazelínou – přesto musel před deseti lety přesunout kvůli kritice ochránců zvířat svou ArtFarmu do Číny. Na jiný Delvoyeův vskutku zábavný počin, proti kterému snad nenamítají nic ani lidé z organizace PETA, se podívejte tady (ano, je to stroj Cloaca vyrábějící hovna):

8. Marco Evaristti: Helena (2000)

Evaristti – Helena

Rodem Chilan, který vystudoval dánskou Královskou akademii výtvarných umění a od té doby v této severské zemi žije, se dostal do všeobecného po(d)vědomí uměnímilovné veřejnosti a hlavně kritiků v roce 2000. Jeho instalace jménem Helena spočívala v rozestavení deseti mixérů naplněných vodou, v nichž plavaly zlaté rybky. Návštěvníci byli srdečně zváni k tomu, aby libovolný mixér zapnuli. Ředitele výstavního prostoru proto později obvinili (a ještě později zprostili obvinění) z týrání zvířat.

Evaristti – Zlatorybí pyré

Od té doby Evaristti stále provokuje, ale živé tvory nechává na pokoji. Místo toho zneužívá vzácné krajinné útvary: v roce 2004 nabarvil špici grónského ledovce načerveno (spotřeboval asi tři tisíce litrů barvy, kterou stříkal pomocí hasičské hadice); v roce 2007 překryl vrcholek Mont Blancu červenou textilií; a nabarvil zamrzlý vodopád v Norsku ovocným džusem. Vedle toho stihl i mazanější kousky – třeba 13. ledna roku 2007 uspořádal večeři, kde podával těstoviny (konkrétně agnolotti) s masovými kuličkami (konkrétně smaženými v jeho vlastním tuku, který si předtím nechal odsát).

9. Eduardo Kac: Alba (2000)

Kac - Alba

Brazilsko-americký umělec, dnes úřadující profesor umělecko-technických studií na School of the Art Institute v Chicagu. Sám sebe považuje za "transgenického umělce" a "bio-umělce", protože do svých děl zapojuje genetiku, respektive biotechnologie. První takovou „transbioasambláž“ stvořil v roce 1999 – jednalo se o geneticky pozměněné bakterie Escherichia coli, které pod UV paprsky zeleně světélkovaly. Dílo nazval Genesis a k vysvětlení významu připojil i pasáž z bible (Gen 1:26): „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ O rok později následoval králíček Alba. Jmenoval se tak, protože byl na denním světle bílý. Ale pod UV paprsky ‚svítil‘ následkem včlenění genů z medúzy do jeho chromozomů. Kac tím zamýšlel obnažit jedno velké dilema – jak daleko sahá ono biblickou pasáží zmiňované „lidské panování nad ostatními živými tvory“?

10. Tinkebell: Kočičí kabelka (2004)

Tinkebell Tinkebell, občanským jménem Katinka Simons, je nizozemská umělkyně, která si vysloužila pozornost a spolu s ní záplavu ‚hejtů‘ tím, že vyrobila kabelku ze své vlastní kočky. Tento umělecký počin doprovodila tvrzením, že svou dvouletou domácí společnici zabila, protože už se sama doma nudila a neustále vyžadovala pozornost (řeč je o té kočce). Nepřišlo jí to nikterak kruté, když lidé jinak bez problémů zabíjejí masově/strojově krávy, vepře a drůbež... Teprve předloni uvedla věc na pravou míru – žádnou kočku ve skutečnosti nezabila, pouze chtěla jako vegetariánka upozornit na skutečnost, že lidé konzumující maso se nikterak nestarají o jeho původ, ale na druhou stranu se příkladně starají o své domácí mazlíčky, které milují mnohdy víc než své bližní.

11. Iris Schieferstein: Tierschuhe (2012)

Schieferstein

Berlínská umělkyně shromažďuje neupotřebitelné zbytky zvířecích mrtvol od "svého" řezníka. A z nich pak vytváří tuhle samorostle originální obuv. Dokonce normálně nositelnou, byť kvůli schválně extravysokým podpatkům jen na kratší špacíry. Lidé z organizace PETA a jim podobní na ni dští jed a síru. Přitom Iris pouze naplňuje osvědčené sympatické pravidlo, že když už se zvíře zabije, nic by se z něj nemělo zbytečně vyhodit, ale všechno by mělo dojít užitku. Možná jí ale spíš někdo závidí, že své výtvory prodává za šestimístné sumy (jo, i Lady Gaga si něco koupila). Jestli uznat nějakou oprávněnou kritiku, pak snad pouze takovou, že se jedná o kýč – očividně jeden z nejlepších kýčů 10. let 21. století. A koneckonců vytvořit takovýhle kýč je opravdový kumšt.

A pokud byste se chtěli podívat na pár výrobků z lidí (ano, čtete správně, opravdu z lidí), koukněte.

Komentáře